Nevadila jí anonymita městských sídlišť. Jen si v nich připadala občas ztracená. Zatímco každý večer v bytech zářily televizní obrazovky, ona v tom svém bytě každé léto seděla na balkónu a pozorovala život venku. Jeden byt pozorovala obzvlášť ráda. Ten muž, který téměř každý večer cvičil na balkónu v posledním patře sousedního domu, pro ni byl lepší vzpruhou než cokoli jiného. Líbil se jí. Nalila si bílé víno do sklenky, pustila tichou hudbu a užívala si toho pohledu na něj. Při druhé sklence představení skončilo. Co děláš? Proč tak brzo končíš? Chtělo se jí na něj zavolat z balkónu. Takhle mi zkazit večer jsi nemusel, pomyslela si a pomalu dopíjela sklenku. O několik minut později slyšela zvonek. Šla zvednout domovní telefon. Prosím, znuděně se ozvala do telefonu. Ahoj, dneska jsem musel skončit dřív. Víš, že máme dnes výročí? Už na mě koukáš celý měsíc, a tak jsem přinesl láhev vína. Mohla bys mi dnes zacvičit ty a já bych se díval, smál se mužský hlas. Překvapeně začala koktat, že nemá v bytě uklizeno, ale ten klidný sympatický hlas jí uklidnil, že bude sedět na balkónu, takže mu to nevadí a lepší způsob, jak se seznámit, nezná. Hlavou jí jely myšlenky, jak ho pustí do domu, do bytu a po týdnu ji najdou mrtvou. Zaplašila tyhle myšlenky. Teď nebo nikdy. Ach, ta moje zvědavost. Stiskla tlačítko.
Tak, a to je konec příběhu. Nebo je to začátek nového příběhu? Kdo ví? 😅😂