Už jí nevadilo, že její tvář je jako výkladní skříň. Její oči vyprávěly příběhy beze slov, tak krutě napínavé i laskavé zároveň. Málokdo se jí podíval do očí. Bylo to jako číst si ve vlastní hlavě. Vzala si bundu, nasadila si kapuci a vyšla ven. Nastavila tvář dešti. Zavřela oči. Cítila kapky deště jemně masírující obličej a slyšela tlukot vlastního srdce. Jen takto se dá na chvíli zastavit ten příval neodbytných myšlenek. S takovou tváří se člověk cítí jako nahý v trní.